Únor 1948 a roky poválečné

Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí..... Úvod životopisu mého otce, Zdeňka Kašičky. Následuje kapitola Únor 1948 románu Slzavé údolí.

Nakladatelství Krystal je likvidováno, Obchodní komora je likvidována, Braito si odpykává patnáctiletý trest ve vězení neznámo kde, Netopil je vystěhován z Olomouce, Valoušek je vystěhován z Prahy, strýc Stanislav je internován a tak dále. Kam se to svět žene? Podniky a instituce s dlouholetou tradicí zanikají šmahem. Ale život jde dál. Vznikají nové podniky a žijí lidé i mimo vězení a ti se nějak musí uživit.

 Události února 1948 jsem prožíval v Obchodní komoře. Nikdy jsem nebyl činný politicky, avšak zajímal jsem se o politiku a byl jsem informován.

  Stávka – Mám pochopení pro stávku dělníků, jestliže se k ní uchylují za účelem odstranění různých společenských nesrovnalostí  nebo křivd. Mám smysl pro vzpoury a odpor proti násilí ať u jednotlivce nebo u kolektivu a osvědčil jsem jej v roce 1938 za okupace, ale nedovedl jsem se zapojit do stávky, která byla vyvolána shora a do které jsem byl nucen nátlakem ze strany zaměstnavatele. Stávka byla nařízena na den 24. února 1948 na dobu 12 – 13 hodin. Stávka je do značné míry věc odvahy, má v sobě prvek rizika a někdy i hazardu, proto je krásná. Tehdy stávkovat nebylo odvážné, spíš naopak. K jakému zmatení pojmů tehdy docházelo, svědčí okolnost, že náš zaměstnavatel se snažil navenek prokázat, že se v obchodní komoře také stávkovalo. Prdlajs!

  Ve čtvrtek 26. února nás vyzvali ke schůzi v klubovně č. 6 v Obchodní a živnostenské komoře. Projev měl pro mě úplně cizí člověk, nějaký soudruh Dvořák. Pamatuji si, že si při projevu svlékl sako a odložil si je na židli. Při tom všichni uviděli, že je opásán řemenem, na kterém měl zavěšeno pouzdro s revolverem. Toto jeho gesto bylo výmluvnější než celý jeho sáhodlouhý slovní projev. Tehdy v přímé návaznosti mi byla předložena s. Skácelem přihláška do odborové organizace a tu jsem podepsal. Od té doby jsem odborově organizován (a nikoliv od 1. 1. 1948, jak mi blahosklonně napsal do legitimace Skácel, aby mi vylepšil můj kádrový profil.) Kolikrát v životě jsem se ještě setkal s tímto postojem, že lidé, kteří tě nejprve srazí z mostu do vody, běží potom na břeh a staví se do pozice zachránce! Den na to, 27. 2. 1948 byla svolána manifestace na Masarykovo náměstí (16 – 17,45 hod.) Ve středu 10. března dopoledne oznámil rozhlas, že ministr zahraničních věcí Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Týž den ve 14 hodin promluvil do rozhlasu Klement Gottwald. Poslechu tohoto projevu jsme se museli zúčastnit a sledovat jej společně. Na ředitelství ČSD se k tomuto účelu shromáždili na dvoře. Na neděli 14. března byla vyhlášena pracovní směna.

  Následovala komedie. 6. 3. 1948 byla zřízena prověrková komise zvaná akční výbor a každý zaměstnanec se musel před ni dostavit a odpovídat na otázky členů komise. Byli jsme ujištěni, že se této komedie nemusíme bát, neboť v komisi jsou naši lidé. Ale každý musel jít před tento tribunál, posadil se na židli před několikačlennou komisi a odpovídal na otázky. Proč toto divadlo? Zde byl zárodek manipulování lidmi. Obě strany, jak  prověřovaný, tak prověřující si byly vědomy, že jde jen o divadlo. Proč je tedy hráli, pro koho? Stejně jsme všichni přišli o zaměstnání, neboť dny existence takové instituce, jakou byla obchodní a živnostenská komora, byly již sečteny. Informovaným bylo zřejmé, že komora bude likvidovat, dřív nebo později. Tak se také stalo. Likvidoval krystal, likvidovala obchodní komora, likvidovaly soukromé podniky; vznikaly nové úřady, nové instituce, nové podniky. Vznikaly národní podniky a státní podniky, měnilo se družstevnictví.

  Do likvidovaných podniků byli dosazováni pověřenci. To už bylo známo z doby okupace. Tito pověřenci brali své odměny z likvidovaného podniku. Šlo o to, aby byl takový podnik co nejrychleji likvidován. Měl-li takovou podporu ze strany státu, žádný problém. Byla to jen otázka času.

  Přicházím do nově budovaného národního podniku vývozních sladoven. Kanceláře jsou na náměstí v budově poštovního úřadu. Ředitelem podniku je Rudolf Köhler, který dojíždí z Litovle. Ředitel Procházka, kterému přímo podléhám, dojíždí z Prostějova. Je to přísný člověk, silný kuřák, pevné vůle, tvrdých způsobů. Začínám od píky. Dostávám za úkol sčítat různé sloupce svisle a vodorovně, neznám smysl této práce. Ředitel Procházka za chvíli přijde pro výsledek, jenže takové počty nebyly mou nejsilnější stránkou. Ptal jsem se po smyslu těchto tabulek a dostalo se mi odpovědi: „Nedělejte si tady z toho filozofickou fakultu a počítejte!“ Bylo to vtipné, ale pro mne nijak lichotivé. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Já jsem se bál, a do lesa jsem vlezl. Nebylo jiné cesty. Zodpovídal jsem za rodinu. Byl jsem ženat, měl jsem dítě. Zaměstnán jsem být musel.

  Aniž jsem o to sebeméně usiloval, stal jsem se v novém podniku předsedou závodní rady. Zdánlivě o nic nešlo, byli jsme jen podnikové ředitelství sladoven. Byl to exportní podnik. Slad šel do ciziny, především na západ, většinou do Švýcarska. Švýcaři jej ovšem prodávali dál. U nás se slad balil do pytlů, ale také do beden ze zinkovou vložkou. Toto balení bylo určeno pro zámořské státy. Byla to impozantní agenda a nebyla mi tak zcela cizí a naprosto mi nebylo proti mysli, že jsem aspoň takto byl ve styku s širším světem. Podnik procházel postupně v socialismu nutnými reorganizacemi a v době největšího rozmachu patřily do centrálního podniku sladovny v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Služební cesty tedy zahrnovaly oblast do Plzně, Prahy, Tábora, Chrudimi přes Zábřeh, Rajhrad, Olomouc, Prostějov až do Svätého Jána a Trnavy a pokud šlo o nákup ječmene, až do Prešova a Košic.

  Po převzetí moci v únoru 1948 šla u nás diktatura proletariátu cestou, která je dnes již šablonou, podle které se dá vývoj po převratu v kterékoliv zemi předpovídat téměř se stoprocentní jistotou. Stejně postupuje v roce 1979 diktatura v Persii, kde za několik málo týdnů počet poprav bez regulérního soudu stoupá do desítek. Nicméně česká diktatura proletariátu si získala primát a odsoudila na smrt a popravila z politických důvodů ženu. Hrůzné dny kolem procesu a popravy dr. Horákové byly provázeny hlučnou propagační clonou. Závodní rady se předbíhaly v odesílání rezolucí, které schvalovaly popravu této ženy, aniž se ptaly na důvody. I na podnikovém ředitelství sladoven v Olomouci svolaly stranické orgány celozávodní schůzi, na které byl „odhlasován“ souhlas s popravou dr. Horákové. Byl jsem sice předsedou závodní rady, ale tato akce probíhala mimo odborovou organizaci. Na plenární schůzi jsem stál v poslední řadě u dveří a hlavou mi procházely smutné myšlenky. Kam se to řítíme! Tehdejší hlavní inženýr podniku Machát stál vedle mne, naklonil se ke mně a říká šeptem: „Jako předseda závodní rady také byste měl něco říci!“ Ale bylo dost těch, kteří o tuto čest stáli. Nepatřil jsem mezi ně. A protože jsem nebyl ve straně, ani můj projev – naštěstí – nevyžadovali. Po schůzi přišli za mnou straničtí funkcionáři s předsedou Ladislavem Ručem v čele a vyzvali mě, abych napsal a odeslal telegram, který byl na schůzi odhlasován. Sedl jsem tedy k psacímu stoji s tím, že napíši, co mi řeknou. Psal jsem doslova, co mi šofér, předseda stranické organizace na podnikovém ředitelství, nadiktoval, i když mě jako člověka i jako češtináře bolelo srdce. Nadmíru spokojeni s vykonaným dílem odešli. Telegram nebyl dodnes odeslán. 

  V roce 1951 se uskutečňovala velká akce, jejímž smyslem bylo likvidovat bývalé fabrikanty a kulaky. Ti, kteří se zabývali kádrovými otázkami, podali návrhy, tj. seznamy, a podnik musel likvidaci provést. Jednalo se tehdy o podnikového právníka Dr. Skopalíka, který pocházel z „kulacké“ rodiny, vedoucího plánovacího oddělení Ing. Zaorálka, který byl bývalým spolumajitelem továrny na čokoládu ve Všetulích, o Erika Hirsche, který byl bývalým majitelem výtažkárny v Nedvězí (která již byla začleněna do národního podniku sladoven), o Vlastu Dokoupilovou, členku závodní rady, která pocházela z „kulacké rodiny“ v Holici a snad ještě další. Jako předseda závodní rady jsem měl seznam na znamení souhlasu podepsat. Byli to vesměs lidé, s kterými jsem byl v denním styku, v denním přátelském styku. Ing. Zaorálek se stal před časem předsedou závodní organizace KSČ po Ládovi Ručovi, který z funkce odešel za záhadných okolností. Říkalo se, že neměl v pořádku stranický průkaz a dokonce prý ani nebyl členem strany. Ale co na tom, byl přece dělník, ne? A tak na jeho místo přišel Ing. Zaorálek, který měl tyto věci v náležitém pořádku. Bylo zřízeno plánovací oddělení a on se stal vedoucím. Nikdo nevěděl, k čemu to je. Nikdo to tehdy nebral vážně, nejméně sám Ing. Zaorálek. A nyní tohle! Dr. Skopalík byl mladý právník, bylo to jeho první místo, byl otcem čtyř dětí. Erik Hirsch strávil celou okupaci v koncentráku. Viděl na vlastní oči umírat v koncentráku otce, matku, i sestru. Vzpomínal na kruté chvíle v brněnských Kouničkách. Byl tehdy na samotce a z jeho cely stěhovali jakýsi kus nábytku. Pod ním objevili starobylý nůž, snad nějakou tureckou šavli nebo něco takového. Dostal za to bití a byl neustále vyslýchán a trýzněn, aby se přiznal, že si to tam schoval on. Když už zoufalstvím a bolestmi nevěděl, jak dál, přiznal, že to tam schoval sám (i když nevěděl, jak by zdůvodnil, kde to vzal a k čemu to měl). Ihned jej přestali mučit a vyslýchající řekl: "Vidíš, ty svině židovská, já jsem věděl, že tě naučím mluvit pravdu!"  a měl pokoj.

  Odmítl jsem tedy seznam podepsat. Zavolal si  mne podnikový ředitel R. Köhler a ptal se mne, proč to nechci podepsat. Zdůvodnil jsem to tak, že to nepokládám za spravedlivé, zejména proto, že jde o členku závodní rady, která je z tohoto titulu chráněna, a mimo to, že je nepřítomna a že věc s ní nebyla projednána. „Víte, co vás čeká, když to nepodepíšete?“ Neodpověděl jsem, nepodepsal jsem a odešel. Mne sice nevyhodili při této příležitosti, ale ti navržení museli všichni odejít. Vlasta Dokoupilová odešla ze zaměstnání domů (do zemědělství), Dr. Skopalík skončil jako pomocný dělník u zedníků, Erik Hirsch odešel jako řidič auta. Brzo na to jsem odešel z funkce předsedy závodní rady.

  Je zajímavé, že podnikový ředitel, který jinak byl velmi dobrý pracovník, o něhož jsem se mnohému naučil, odešel ze své funkce ředitele dřív než já z místa jeho náměstka. To se stalo tak. V tehdejší době se expedoval slad výhradně na západ, většinou do Švýcarska, do Brazílie, do Singapuru, do Francie. A tu přišla náhle objednávka ze SSSR. Zásilka se expedovala ze závodu Ivanovice na Hané. Sháněly se exportní pytle. Příkaz k expedici dával Koospol, Praha. Jako dobrý hospodář našel ředitel Köhler řešení v tom, že nabídl Koospolu, aby slad byl expedován v pytlích, které jsou sice nové, ale jsou z doby válečné opatřeny německým signem s hákovým křížem. Koospol dal k tomu souhlas, avšak s pokynem, že pytle musí být převráceny na ruby, aby znak nebylo vidět. Sovětští celníci však při odbavování zásilku pozastavili s odůvodněním, že se sladovny pokusily vpašovat do SSSR znak poraženého fašistického Německa. Hrozné zle, ředitel sladovny Ing. Rosák přišel o místo, podnikový ředitel Köhler přišel o místo, a snad ještě další lidé ve sladovně Ivanovice. Ihned byla sestavena mnohočlenná brigáda, která osobními auty byla dopravena do Černé n. T. a celou zásilku osmnácti vagónů přesypala do novým pytlů.

  Padesátá léta byla pro mne předznamenána několik životně důležitými událostmi. V důsledku únorových událostí v roce 1948 došlo ke změně mého zaměstnání. Likvidoval Krystal, kde jsem byl angažován v soukromém odborném zájmu, likvidovala Obchodní komora, kde jsem byl existenčně angažován, skončilo pro mne vysokoškolské studium. V roce 1949 se nám narodilo první dítko, naše Magda. Dobře  jsme s manželkou uvažovali, jak dál. Uznávali jsme, že dle hierarchie životních hodnot je na prvním místě naše dítě a péče o ně. Bez ohledu na naši existenční základnu, ale s plným vědomím, co nás za těchto okolností čeká, jsme se rozhodli, že manželka opustí zaměstnání - i když výhodné, zůstane doma, aby dala dítěti řádný základ výchovy tělesné i duševní. Znamenalo to zříci se jednoho platu. Do té doby byla zaměstnánu na ředitelství drah v Olomouci. Bylo to dobré místo, ale naše dítě bylo přednější. Byli jsme odhodlání hodně si utáhnout opasek. A také k tomu skutečně došlo, zvláště když se nám v roce 1952 narodilo druhé dítko, naše Zdenka. V roce 1950 jsem měl měsíční příjem asi šest tisíc KČS včetně rodinných přídavků. Po měnové reformě to dělalo asi šestnáct set KČS. Do měnové reformy v květnu 1953 jsme dobírali z uložených peněz, které jsme našetřili, když jsme byli oba zaměstnáni. S tím jsme pochopitelně počítali. Po měnové reformě - proti našemu předpokladu - jsme již tuto možnost neměli. Květnová měnová reforma spočívala v tom, že hotovost byla vyměněna v poměru 50:0, vklady v omezeném množství 5:1. Na jednu osobu bylo možno vyměnit 300 KČS v poměru 5:1, tj. 60 KČS v nové měně.

  Obstát za této situace se zdravou kůží bylo možno jen s největší šetrností a uskrovněním. Již od svatby manželka vedla pečlivé domácí účetnictví, které se nyní muselo vést tím svědomitěji. Každé sebemenší vydání se zapisovalo, i tramvaj, rohlík, prostě každá koruna. Stejně tak i příjmy. Zapisovaly se i příjmy z cestovních služebních náležitostí, příjmy z nahodilých prodejů, např. když se prodaly ještě zachovalé boty a podobně.

 Přídavky na dvě děti činily 170 KČS a jejich zúčtování prováděla manželka samostatně. Ta tyto peníze se kupovaly věci trvalejšího rázu jenom pro děti.

  Samozřejmě jen tím, že jsme zapisovali vydání a příjem, peněz nepřibývalo. Příjmy byly stejné. Viděli jsme však, kam se všechny peníze dějí. Viděli jsme, že všechny peníze se utratí za nejnutnější jídlo.

  Ostatně na jiné věci nebylo ani pomyšlení. Źili jsme v jednopokojovém bytě s malou předsíňkou o rozměrech jeden a půl metru krát dva metry. Do tohoto obvodu se vešly jen dveře do kuchyně, ložnice, koupelny, záchodu a hlavní vchodové dveře do bytu. Malé okénko vedlo na sousedovu verandu. Věšák na šaty se vešel mezi dveře kuchyňové a záchodové. Kuchyň byla poměrně prostorná, vedle stolu s třemi židlemi se do  ní vměstnal i gauč. Do ložnice se vešla vedle postelí a skříně, prádelníku, skříňového zrcadla i dětská postýlka a šicí stroj. Nebylo prostředků na vybavování bytu, ale také nebylo ani možnosti další nábytek pořizovat. Spíš jsme se starali o získání většího bytu. A to byl tehdy stejný problém jako dnes, po třiceti letech.  Získat byt, to byl životní sen tehdy jako dnes. Neuskutečnitelný sen. A přece jsme se dali do hledání bytu alespoň formou výměny. Dopadlo to tak, že jsme v roce 1956 získali možnost výměny dvou bytů jednopojových za jeden velký byt čtyřpokojový, dvou bytů družstevních za byt vojenský. Přemluvili jsme rodiče, kteří bydleli v témže domě o dvě poschodí níže, aby se s námi přestěhovali do velkého bytu.

  Všichni jsem si byt důkladně prohlédli. Čtyři velké pokoje. Kuchyň se spíží a balkonem do zahrady. Dlouhá předsíň měla na obou koncích malé komůrky, jedna měla okno do sousedního pokoje, druhá měla okno na chodbu. V předsíni byly dále velmi praktické skříně ve zdi. V prostorné a velké koupelně byla velká vana a sedací vana. Byl to velký, slunný, teplý byt, zaujímající celé poschodí řadového domku. Později jsme se dověděli, že tento dům si stavěl pro sebe v dvacátých letech olomoucký stavitel Klem, který byl německé národnosti. Postavil jej dobře, prakticky, prostě tak, že dnes se v něm bydlí velmi příjemně. V kuchyni i v koupelně byla teplá i studená voda, koupelna byla vytápěna teplým vzduchem. V době, kdy jsme se nastěhovali, bylo toto zařízení již v dezolátním stavu a byli jsme nuceni je nahradit elektrickým systémem.

  V roce 1979, tedy zhruba po padesáti letech, se náhle před domem objevil syn stavitele Klem a nesměla požádal, aby směl vstoupit do domu, kde prožíval dětství. Muž stejného věku jako já vstupuje do domu s utajovaným vzrušením. Již na prvním schodu jeho vzrušení je zřejmé, dojetí a slzy přerušují řeč. Ty schody, ta mříž do komůrky, to jsem všechno já tatínkovi pomáhal natírat tou černou barvou, která trvá podnes. Zde byla komůrka pro služku, zde vlevo ložnice rodičů a zde - s určitou dávkou ironie - "salon", dnes říkáme obývák. Vstoupil na balkon a ztratil řeč. Udělal několik snímků, poseděl, zavzpomínal, a odešel.  Byl zde sám. Jeho manželka  děti zůstaly ve městě, neměli zájem o takové průzkumy minulosti.

____________________________________________________________

Výtah z životopisu "Slzavé údolí", mého otce Zdeňka Kašičky. Události kolem roku 1948 a věci navazující. Je bláhové se domnívat, že za socialismu bylo líp. Snad jen doba formovala lidi jinak. Neodeslaný telegram mohl způsobit katastrofu, zatímco dnes se vlastně nic nestane.