Na pařezy jedině dynamitem ...

Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí. Velmi zjednodušeně se říká, že člověk se rodí, žije a umírá......  Kolik lidí však během života ovlivní jeho osud? Pár příběhů o dědečkovi (náš tatínek), otci ale také o lidech kolem nich. Většina z nich už nežije, takových jako průvodčí tramvaje č. 23 a dalších lidí z příběhů, mezi námi však žije stále dost, jen se dobře porozhlédnout. ____________________________________________________

Náš tatínek byl velmi zajímavý člověk. Vedle toho, že my děti jsme jej milovali a ctili jako otce a maminka jako manžela, babička jej neobyčejně ctila, říkajíc mu výlučně „pán“. (Pán přišel, pán vstal, pán není doma, pán ještě nepřišel.) Byl oblíben po celém městě a okolí pro svou chytrost, pro svou společenskost, pro svou lidovost. Měli ho rádi i jeho zaměstnavatelé, advokáti. Pro ně bylo nebezpečné nepohodnout se s ním, neboť neustále zde hrozila možnost, že by odešel ke konkurenci.

Náš tatínek pocházel z Litomyšle, kde se narodil roku 1885. Rodiče z něho chtěli mít vzdělaného člověka a dali jeji tedy studovat na gymnasium v Litomyšli. V kvartě svá studia ukončil za vzrušujících okolností. O přestávce studenti závodili, kdo udělá vyšší stojku. Na katedru se rovnaly židle do tří vrstev a na nich žák Viktor Kašička dělal stojku. Podařila se. Tři žáci drželi věž ze židlí. V tom přišel profesor. Všichni odběhli na svá místa a stojkař spadl i se židlemi k nohám přicházejícího profesora. Následovalo vyšetřování a exemplární potrestání. Dvojka z mravů a ředitelská důtka. Nikoli před třídou, neboť šlo o výborného žáka, nýbrž v ředitelně. V milém studentovi však vzkypěla krev, vytrhl vysvědčení ředitelovi z rukou se slovy: „Na takové vysvědčení vám kašlu.“ Zmuchlal je, hodil řediteli pod nohy a hrdě odešel. To byl ovšem konec se školou.

Náš tatínek se potom učil pekařem. Nestal se však později ani pekařem, ani doktorem. Byl jen advokátním úředník, úředník mezi advokáty, ale také advokátem chudých. Vzpomínám na rušné neděle, kdy zákazníci čekali před domem, až tatínek vstane a bude s nimi jednat. Obvykle to byla tak zvana narovnání. My malí jsme chodili do hospody pro pivo, starší  bratři psali na stroji, tatínek diktoval. Byla to práce, kterou tatínek dělal zřejmě načerno, nesmělo se o nich mluvit a nesměl se o tom dozvědět žádný místní advokát. A odměny? Nedělal to za peníze, neboť šlo většinou o lidi, kteří byli na mizině. Obvykle dostal, pokud vůbec něco dostal, nějaké naturalie. Zpracoval-li narovnání pro obchodníka textilem, mohla si maminka vybrat v obchodě látky, oblečení v hodnotě odměny. Byl-li to obchod koloniální, byly to potraviny. Pamatuji si, že jednou jsme koupili smaltované nádobí, protože jinak v obchodě nic vhodného nebylo. Šlo-li o zemědělce, byly naturalie zemědělské: máslo, vejce, sádlo. Jednou dokonce náš tatínek dostal celého vola. Živého vola. Bylo to ve vzdálené obci Vlkov. Považovali jsme to za žert, ale rolník trval na smluvené odměně a neustále vzkazoval, abychom si to dobytče odebrali. Bylo kolem toho mnoho dohadování, až konečně tatínek rozhodl, že zajede osobně do Vlkova. Dopadlo to zle, nepřivezl ani vola, ani peníze za něj. Vůl se prodal a získané peníze byly utraceny v místní hospodě. Celá ves se měla dobře.

U nás doma bylo vždy rušno. Přicházeli k nám často na besedu sousedé: krejčí Stejskal, soudní oficiál Svoboda, stolář Plodr nebo hodinář Weirauch. Debatovalo se o technických problémech a dělaly se pokusy. My jsme měli jako první v obci rádio. Krystalový přijímač nás všechny uchvátil, brzo si tatínek udělal tlampač, abychom mohli poslouchat všichni zároveň. Bylo to úchvatné. Tatínek měl stále doma motocykl. Velmi často je měnil, neustále je opravoval, zkoušel, prodával, rozebíral a skládal. Maminka to nerada viděla, protože nejednou přišel domů tatínek bez motocyklu a nebylo možno zjistit, zda jej někde prodal, vyměnil, či zapomněl nebo dokonce rozbil.

Při těchto opravách bylo vždy několik ochotných pomocníků a přitom se vymýšlely další náměty. Jednou tatínek s panem Plodrem koupili pařezy ze dvou topolů, které byly určeny ke skácení. Jejich bourání se provádělo pomocí dynamitu. Byla to velká událost, pozdvižení v celé obci. Děti směly přihlížet jen z velké dálky, dospělí směli přijít  blíž. Po prvním výbuchu létalo dřevo po sousedních střechách a dvorech. Pařez byl sice rozbourán, ale třísky byly příliš velké  a nepravidelné, než aby se jich dalo použít na topení. Myslím, že k dalším náložím již nedošlo.
 

Takové příhody ze života našeho tatínka nám vypravovala maminka ve chvílích sdílnosti v době, kdy již nežil. Nám to připadalo velmi zábavné a rádi jsme těmto skazkám naslouchali. V tváři maminčině však nebyl při tom žádný smích, jen vrásky a smutek v očích. 

___________________________________________________________________

Moje studia, přerušená válkou: V listopadu 1939 došlo k uzavření vysokých škol v Praze. Bylo napsáno již mnoho zpráv, pravdivých i zkreslených. Pro nás studenty, zvláště pro ty, kteří byli těsně před zkouškami, to byla záležitost zvlášť překvapující a zvlášť bolestná. Předcházel Opletalův pohřeb a studentské manifestace kolem něho. Nám nevadilo, když nás sbírali na ulici při potyčkách s esesáky, když po nás stříleli, odváželi auty: bylo to na denním pořádku, tomu jsme denně čelili a nezaváhali žádný ani na okamžik. Ba, své chování jsme formulovali spíš provokativně než uhýbavě. Byli jsme hrdi, když jsme dostali ránu pendrekem za to, že jsme při zpěvu státní hymny na Staroměstském náměstí neskončili slovy "země česká, domov můj" - nýbrž pokračovali "Nad Tatrů sa blýská". Tehdejší pražská policie poslechla rozkazu "obušky ven". Obušky sice lítaly ve vzduchu, ale většinou jen symbolicky. Jeden bodrý policista nám také takto vyhrožoval, ale při tom povzbuzoval: "Kluci zpívejte!" To vše bylo pro nás vzrušující, lákavé, o tom se mluvilo, to se hodnotilo, to byl život studentský. Nikdo z nás by neustoupil ani na chviličku.

Zaměstnání tajemníka mi umožňovalo občas zajet do Prahy. Měl jsem v Praze sourozence a tak mi tyto cesty přicházely vhod. Snažil jsem se, abych aspoň jednou měsíčně byl v Praze. Při jedné takové cestě jsem se stal obětí policejní léčky. Během dopoledne velký počet SS-manů obstoupil celé vnitřní pražské město a nikdo nesměl bez provedení osobní kontroly opustit uzavřený kruh, který obepínal Národní třídu, Václavské náměstí a okolí. Do tohoto prostoru mohl vstoupit kdokoliv, ale vyjít mohl jen ten, kdo u improvizovaných pracovišť na chodnících, v průchodech a v podloubích odevzdal "kenkartu". Místo ní obdržel písemné potvrzení a odevzdání s výzvou, aby si ji do tří dnů vyzvedl  v místě svého bydliště. Jakmile přijela tramvaj do stanice, nastoupili na stupátka SS-mani, aby znemožnili komukoliv nástup. Z počátku to bylo zmatečné a myslel jsem si, že je to za chvíli přejde. Bylo mi jasné, že nesmím poslechnout pokynů tlampačů a podřídit se kontrole. Viděl jsem v tom svůj konec. Jednak by se přišlo na to, že jsem mimo evidenci, jednak by mě v každém případě čekal okamžitý odsun na nucené práce do Říše. Bloudil jsem s kufrem po Václavském náměstí a snažil jsem se získat informaci o tom, jak postupovat nebo kudy se dostat z uzavřeného okruhu. Potkal jsem bývalého spolužáka Řezníčka, který byl v podobné situaci. Vidím se, jako by to bylo dnes, jak unaveni a zděšeni sedíme na mém kufru před prodejnou obuvi na Václavském náměstí a přemýšlíme, co dělat. Při tom jsme zjistili, že když tramvaj odjíždí ze stanice, hlídky ze schůdků za jízdy seskočí a tramvaj odjíždí již bez dozoru. Rozhodli jsme se tedy, že ze pokusíme naskočit do tramvaje nepozorovaně za jízdy. Nejvhodnějším místem se nám zdála zatáčka tramvaje z ulice 28. Října směrem na Václavské náměstí. Třiadvacítka se blíží od Pernštýna, je poloprázdná. Hop nebo trop. Kdyby nebylo toho vzácného českého člověka, průvodčího tramvaje č.23, který mě v mém skoku zachytil a vtáhl do tramvaje i s kufrem, bez jediného slova, snad i s úsměvem, nikdy by tyto řádky nebyly napsány.

V Olomouci byla silná vojenská posádka, německá, tak se stalo, že:
A důstojník řval a řval a já jsem nerozuměl ani slovo, a kůň na mě našlapoval, cítil  jsem pach koňského těla pach kožené výstroje a viděl dvě kopyta, která našlapovala těsně vedle mne; viděl jsem, že je to můj konec a jen jsem čekal, zda to bude výstřel či dýka, či úder koňského kopyta, který ukončí moje muka. Neřekl jsem ani slovo, nepozvedl jsem zrak, jen jsem stál hrůzou přilepen ke zdi. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Nevím, jak dlouho to trvalo, zdálo se mi, že to nebralo konce. Nikdy jsem v životě neomdlel, žel ani tehdy. Pak náhle důstojník, který po celou tu dobu sedě na koni, odcválal směrem za postupujícím útvarem do Litovelské ulice.Kolem z povzdálí stálo několik lidí a pozorovali výstup. Jeden muž pak šel kolem mne a tiše mi říká: "Honem zmizte!" A další okamžiky jsou jako vymazány z mé paměti. Nevím, kam jsem šel, zda do tiskárny, či domů, či jinam.
 

Byla válka, protektorátní zřízení doléhalo těžce na všechno české. Na každou tiskovinu muselo být vydáno ústředním úřadem v Praze zvláštní povolení. To musel zařizovat tajemník. Obvykle jsem to získal za úplatek ve formě cigaret nebo čokolády. Tehdy se již nepočítaly v tomto případě cigarety na balíčky po deseti nebo dvaceti kusech, nýbrž po sto kusech. A čokoláda po kilogramech. Za heydrichiády přišel písemný příkaz, že všechny noviny a časopisy musí uveřejnit nekrolog s fotografií. Byl to pro mne otřesný pokyn, i když jsem nebyl odpovědným redaktorem. Byl jsem se poradit s tehdejším tiskovým pověřencem dr. Turkem. Otevřeně jsem mu řekl, oč jde. Ptal se mne: "Víte, co se může stát, když neuposlechnete?" Neodpověděl jsem a nekrolog jsme neuveřejnili. Snad jediný český časopis. Když se po válce jednalo o opětné povolení k vydávání revue Výhled, ani tento argument nebyl nic platný......  Poznámka: Počátek korupce, fašismus.

___________________________________________________________________________

Příběhy veselé i vážné z nelehké doby 1. republiky a protektorátu. Dokáže psychicky podržet, že lidé se k sobě nechovali sobecky a nevšímavě. Nefotili vše jako o závod mobilem a tiché "Honem zmizte!" dokázalo zachránit život více lidem. Zůstalo pár fotografií a vzpomínky na papíře. Na kterém smetišti skončí dnešní haldy článků nazývané "novinářská prostituce"? Doufejme, že tam kam patří, na okraj společnosti. Média si hrají na čtvrtou státní moc a my máme tu moc se z toho zmatku vymanit.

Foto: Autor textu, Zdeněk Kašička (17.1 1917 - 2.8. 2006)