PROČ jsem často u počítače a 17. listopad

První část otázky mi občas někdo položí, někdy je tam místo otazníku vykřičník. Je to osud daný do vínku, následky původního povolání programátor v době kdy počítače byly vizí akorát dobré pro smích a pak ještě jedna věc, hodně osobní, právě onen 17. listopad. ___________________________________________________________________________________

Proč jsem tak často u počítače.

Řekla jsem si, snad v roce 2011, že vydám životopis svého otce, nazvaný "Slzavé údolí". Otec se narodil v roce 1917, v době 1. světové války, v Rakousku-Uhersku, prošel tedy všemi uskupeními zvané stát, umřel v roce 2006. Byl tělem i duší demokrat, už proto by si zasloužil aby jeho životopis vyšel, má to jeden háček, je to psáno na stroji, cca 450 stran. Nejsem písařka a tak víc vzpomínám než opisuji potřebné, přesvědčuji se, že opravdu zítra s tím pohnu. Odskakuji do diskuzí, píšu kratší blogy a čekám na situaci, že se něco stane, někdo vynalezne dokonalejší scaner a podobně.

17. listopadem 1939 a souvislosti

Nebýt roku 1939, neměla bych problém s opisováním a neměla bych problém ani s tím, co vše nás dnes trápí. Prostě bych tu nebyla, vezmu to ale v časovém sledu.

Otec se narodil jako čtvrtý ze šesti dětí. Tatínek mu brzy umřel, živit tehdy tolik krků pro jednu ženu bylo moc těžké. Pomáhali si jak se dalo, třeba starší sourozenci přispívali mladším, na ošacení i studia. Přidal se otcův strýc a slíbil zafinancovat chlapci vysokoškolské vždělání s jednou podmínkou, ta byla pro chlapce ve věku cca 12 let hodně krutá, měl se stát knězem, vzdát se světského života. Nezbývalo než přijmout, tak to tehdy bývalo. Otec tedy studoval v Praze, přišel 17. listopad 1939, bylo mu tehdy 22 let, došlo k zatýkání studentů, zejména na kolejích. Otec bydlel naštěstí na privátu a podařilo se mu zavčas z Prahy odjet. Rodinu víc zatěžovat nehodlal, odjel ke svému strýci "sponzorovi" na Moravu. Pak přišla válka, mnohé se změnilo, po válce se otec oženil. Slib strýci neporušil, byla to vzájemná dohoda. Tak je svázán osud naší rodiny se 17. listopadem 1939.

17. listopad 1989 a doba mezi tím

Život však pokračuje dál, otec dostudoval, specializace latina a řečtina. Respektive starořečtina, ke své původní profesi a lásce, možnosti učit, se však dostal až po listopadu 1989, ve věku 73 let. Sám si psal a tiskl slovník, pomáhala jsem mu jej psát na počítači. Nebyla to legrace s tehdejší úrovní a dostupnosti fontů ale legrace jsme si občas užili oba dost. Vychoval si první žáky, kteří jej mohli  zastoupit a učitelství jim s láskou přenechal. Jeho žáci jej chodili navštěvovat, radit se a potěšit v závěru života, když už jej nemoc zmáhala. Doprovázeli jej na poslední cestě a pro nás měli lidská slova útěchy, jistě jste pochopili, že větší část jeho žáků byli teologové. Při posledním rozloučení dokázali vložit i úsměv a veselejší vzpomínku na jejich studum řečtiny. Dost mně to překvapilo a pomohlo zahnat smutek z rozloučení. Otec jim říkaval "mojí zlatí kluci". Měl pravdu, byli a jsou prostě lidští, dokáží najít a dát tu pravou útěchu.

Zase jsem odběhla od psaní životopisu, omluvou snad je, že tam  nacházím různé příběhy. O sourozenecké podpoře jsem se zmínila. Byly i další příběhy. Moje druhá babička ovdověla, bylo to smutné jako vždy, navíc pro ni finančně likvidní. Tehdy bývaly ženy v domácnosti a jejich důchod tomu odpovídal. Bratr zesnulého svoji švagrové nabídl víc než slova útěchy, vytvořil jí osobně jakýsi vdovecký důchod. Mluvím tady převážně o penězích, že se jednalo o silné rodinné vztahy je zřejmé. Sourozenci pocházeli z venkova, bylo jich dvanáct, znali kouzlo onoho o vše se dělit, na sobectví byli příliš chudí.

Příběhy od roku 1917 

Jeden bratr z oněch dvanácti padl ve válce, maminka umřela a jejich taínek se podruhé oženil. Opět si sourozenci navzájem pomáhali, dívky chodily do služby, převážně do Vídně, bylo to za Rakouska-Uherska. Jedna sestra se vrátila s outěžkem. Její nevlastní matka pravila, uživili jsme 12 krků, uživíme i o jeden víc.

Nevím jestli to vše není moc smutné ale legrace jsme si užili v té velké rodině dost. Jenom vědět kdo je kdo, zvládnout ty příbuzenské vztahy, moje maminka nám vždycky před návštěvou dělala školení, opakovaně. Vlivem rozpadu mocnářství zůstala část děvčat v roce 1918 za hranicemi, což pro mně jako dítě bylo nepochopitelné, jakto že máme pratetu ve Vídni a nemůžeme ji osobně poznat. I to se později změnilo, krátce před rokem 1968 nás párkrát navštívili, pak až po roce 1989.

Mezi tím byla delší pauza a pouze dopisování. Stýc ve Vídni byl totiž jako rakouský voják v době 2. světové války zajat na východní frontě a strávil několik let v zajateckém táboře, po válce byl propuštěn. Do rodné vsi na Moravě se se slzami v očích zavázal po svých dřívějších zkušenostech ze zajetí, po roce 1968 už nevstoupit. Přece jen se mu ještě na sklonku života rodnou vísku podařilo navštívit a zavzpomínat, právě po událostech 17. listopadu a odchodu spojeneckých armád. Při prvních návštěvách nám vozili dárky, nad kterými jsme valili oči ale to je vedlejší. Podsdtané bylo, jak dokázali být milí, chápající, příjemní a veselí. Jak taktně přecházeli zjevné rozdíly života u nich a u nás.

Mnohdy to ani v Rakousku neměli lehké, v době po válce i později. Stýc architekt měl prosperující firmu, přišla krize a on neměl zakázky. Domluvil se se zaměstnaci, že budou pracovat víceméně z přátelství a takto firmu udrží. Zatnuli zuby a krizi přežili všichni. Po kriti pak firma prosperovala opět k vzájemné spokojenosti.

Tak nějak vzpomínáme na 17. listopady a přiběhy kolem nich od roku 1917

Příběhy, kdy si lidé v rodině navzájem pomáhali, bylo by těch vzpomínek víc, snad časem v onom životopise "Slzavé údolí". Název životopisu se vztahuje k mládí a střednímu věku, odchodu do církevního semináře, úmrtí otce, nečekané úmrtí jeho mladé sestry a dalších následujících pohnutých událostí. První 17. listopad jej přivál na Moravu, druhý mu uskutečnil sen, uplatnit konečně svoje původní povolání. Dobu mezi nimi věnoval nám, svojí rodině, později vnoučatům, opakoval si jazyky a hodně psal. 

V rodinách se stalo mnohem víc, jedni bojovali v 2. světové válce na západní frontě, jiní na východní, vlastně jedni proti druhým. První v RAF, Rakoušané pak pod německou armádou, byť nedobrovolně. Někdo z rodiny byl v KSČ a šest let strávil v německém koncentráku. Další byli po válce straníci i nestaníci. Někteří byli po 1948 označeni za "nepřítele státu", patřili k nám i "kapitalisté" z Rakouska, došlo i na nucenou emigraci po r. 1968. Na vzájemné soužití v rodině tyto "detaily" neměly vliv. Je to prostě na román.

Závěr

Dnes se na sítích dohadujeme, zda 17. listopad slavit či nikoliv. Počítače jsou jako oheň, dobrý sluha ale špatný pán.

Rok 1939 - po pohřbu studenta Jana Opletala konaného 15. listopadu, den který se stal posledním projevem manifestačního odporu českého lidu proti německé okupaci Čech.

Rok 1989 - každý po 24 letech vidí jinak, ze svého úhlu pohledu.

Jedná se však o dva milníky naší historie, které dělí od sebe 50 let, oba souvisely s okupací.

17. listopad je Den boje za svobodu a demokraci,

roky 1939 a 1989 jsou dva milníky na cestě k ní.

__________________________________________________________________________________________ 

Článek je poněkud delší, ač to v něm není přímo napsáno, je spousta věcí která nás v současné době tíží, táhne k zemi a svazuje ruce. Rostoucí nezaměstnanost; spletitost, nefunkčnost, zpochybňování zákonů; neschopnost politických stran se domluvit na správě této země, která prožívá krizi morální, politickou, společenskou i ekonomickou. Kritizuje nás Světová banka, Rada Evropy pro lidská práva a další organizace, naši sousedé. Zemí se šíří zloba, chudova, nesnášenlivost i jistá bezohlednost, jevy, které okupují naše myšlenky i životy nepříjemným pocitem nesvobody.

Když píšete stručně, článek zkrátíte, zní to jako hesla, příliš akčně. Dlouhé články a spoustu řečí o ničem však už není síla číst ani poslouchat. Sedmnáctý listopad je však třeba slavit a hlavně slavit jej důstojně. Tedy alespoň já to tak vidím, po oslavách pak pokračovat v tom, jak ta negativa zmírnit.