Chodníčky, chaloupky a doba kterou žijeme

Obecná teorie či rozprava v dnešním předimenzovaném světě, jako by neměla místo. Všichni chodíme po stejných chodníčcích, pocházíme ze stejných chaloupek, ale představy jak by to vůkol mělo vypadat se vesměs liší, občas radikálně.

Jak z toho ven? Napoví historie pohledem současnosti. Jedni uvádějí jako minulost CK monarchii, další první republiku a protože lidé se dnes dožívají vyššího věku než v minulosti, tak ani v rodinném kruhu se většinou nedokáží shodnout jak to bylo a mohlo by být skutečně. Chodíme sice většinou po stejných chodníčcích, protože ty se zas moc rychle nemění, ale představy jak by měly vypadat, aby se každému líbily jsou velmi rozdílné.

Prosím toto není článek, kritika, popis ani polemika. Účelem a smyslem je položit si pár otázek a zamyslet se nad vztahy ve společnosti.  

Proto se asi budeme muset nejprve dohodnout jak to "něco" bylo skutečné a co z toho povstalo dobrého, či špatného. Následně zvážit, jestli se shodneme, co je to "pravé ořechové", kterého nejen chceme, ale i můžeme dosáhnout.

Zabýváme se příliš kritikou jevů a obecné - základní principy zanedbáváme. Mnohdy si ani nepřipustíme a nebereme v úvahu, že ve světě je tomu jinak, než si hodláme připustit, protože se na to díváme těmi domácími "brýlemi", občas z té naší bahnité kaluže.

Zazněla otázka: "Jak jednou budeme říkat době v které žijeme?". Jak říkat době kdy bezuzdná kritika nahradila kritické myšlení a fenomén (jev) nahradili blud, občas zloba, nenávist a války? Fundamentalisté pak drze hlásají, že vše podléhá pouze jedinému výkladu, totiž tomu jejich. Doba by se jmenovala zkáza demokracie a humanity, něco jako Sodoma a Gomora.

Přitom všichni chtějí stejné, mít kousek místa pro život, možnost poznávat, cestovat a rozvíjet svou osobnost. Je to jednou z mála povinností deklarovaná v Human Rights, článek 29. To jsou ty naše "chaloupky". Kdo podobné necítí jako vlastní poslání, bude dříve či poději zatracen. Pak je zde ještě fenomén migrace, je více otázkou rozvoje nebo integrity?

Článek 29 (1) Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svoji osobnost.

Z celého vyplývají čtyři otázky:

1. Jaké prostředí odpovídá duchu 3. tisíciletí?
2. Kritika a kreativita, v jakém poměru mají být? 
3. Odkud začneme stavět? (chaloupku, dům, město, stát, Evropu atd.)
4. Jakou roli v tom hraje společnost?

Zodpovězením těchto základních otázek se můžeme vymanit z oné spirály, jindy nazývané krizí či soumrakem civilizace, onoho zdroje blbé nálady. Doufám že společně a čtyři otázky není moc.

Namátkou z tisku:

Kupříkladu kancléřka Merkelová nedávno prohlásila, že německou demokracii přizpůsobí zejména požadavkům trhu.Angela Merkel také zastává metodu vládnutí s velkou trpělivostí, to znamená, že čeká, až se některé věci vyřeší samy. S uprchlickou krizí to ale moc nevychází. Německo však svůj přístup k uprchlíkům dost změnilo, i když se o tom na veřejnosti nemluví.V závěru přednášky Petr Robejšek uvedl, že myšlenka etablovat západní demokracii do států na Blízkém a Středním východěje zcela scestná, což se projevilo zejména na situaci v Libyi, kde po Kaddáfím nastoupili politici ještě horšího charakteru a země upadla do chaosu.

 Stejně tak demokracie přizpůsobená požadavkům trhu vypadá zcestně. Trh se má přizpůsobovat lidem (demos) nikoliv naopak, to už by byla byznysokracie. Nebo byznysománie, je všeobecně známo, že zboží je nadbytek, přesto se skandujeme: "Dejte nám víc práce, ještě více montoven. Dovezme víc pracovních sil!". Možná se ženeme do další krize - dělnomontážní. Pracovní síla sice vyrábí, nemá však finanční prostředky na zakoupení nejen vyrobeného zboží ale ani další základní životní prostředky, o bydlení a zabezpečení nemluvě.