V horkém červenci se bortí pravda o 17. listopadu

"To nezvoní zvonek vrátnice, to zvoní padající střepiny mého životního snu.", napsal přímý účastník 17. listopadu 1939. Státu, kde dnes vláda bude rozhodovat, zda 17. listopad je tím, co je - MDS.  

Tiskem prošla zpráva, že naše vláda bude ve středu, 29. července rozhodovat o osudu 17. listopadu a osudu osudů lidí s tímto dnem spojeným. Zda 17. listopad je opravdu Mezinárodní den studenstva, jak jej slaví celý svět, na základě událostí, které se staly právě u nás, v Československu. Asi jsme se zbláznili, média si vymýšlí nebo neznáme dějiny.

Článek, který mně přiměl sáhnout do rodinné kroniky a osvěžit si, co nikdy u mně nezapadlo, mnohým však příliš vzdálené, přesto paradoxně hlasování vlády potřebné. Článek o potřebnosti hlasování vlády:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/17-listopad-jako-den-studentstva-Vlada-asi-rekne-ne-385486

Jaký byl 17. listopad a dny před ním od 28. října 1939 ve skutečnosti? Jaké byly dny bezejmenných lidí, kterým republika nebyla lhostejná, neboť i jméno Jana Opletala upadá, zdá se, v zapomnění. ANO, milujeme celebrity, koblihy, skvělou zábavu a akční dění, dle ČT24: "Je to regulérní boj v ulicích". Jak tomu bylo ve skutečnosti tehdy, v roce 1939 v ulicích: 

V listopadu 1939 došlo k uzavření vysokých škol v Praze. Bylo napsáno již mnoho zpráv, pravdivých i zkreslených. Pro nás studenty, zvláště pro ty, kteří byli těsně před zkouškami, to byla záležitost zvlášť překvapující a zvlášť bolestná. Předcházel Opletalův pohřeb a studentské manifestace kolem něho. Nám nevadilo, když nás sbírali na ulici při potyčkách s esesáky, když po nás stříleli, odváželi auty: bylo to na denním pořádku, tomu jsme denně čelili a nezaváhali žádný ani na okamžik. Ba, své chování jsme formulovali spíš provokativně než uhýbavě. Byli jsme hrdi, když jsme dostali ránu pendrekem za to, že jsme při zpěvu státní hymny na Staroměstském náměstí neskončili slovy "země česká, domov můj" - nýbrž pokračovali "Nad Tatrů sa blýská". Tehdejší pražská policie poslechla rozkazu "obušky ven". Obušky sice lítaly ve vzduchu, ale většinou jen symbolicky. Jeden bodrý policista nám také takto vyhrožoval, ale při tom povzbuzoval: "Kluci zpívejte!". 

"To vše bylo pro nás vzrušující, lákavé, o tom se mluvilo, to se hodnotilo, to byl život studentský. Nikdo z nás by neustoupil ani na chviličku.

 Pak přišel pátek 17. listopadu 1939. Po středečním pohřbu kolegy Opletala a po vzrušených potyčkách s německými okupanty, které pokračovaly i ve čtvrtek a při nichž například byla obsazena studenty technika na Karlově náměstí, jsme šli v pátek na fakultu velmi brzo, neboť jsme byli zvědavi na zprávy ostatních studentů. Demonstrace se konaly po celé Praze, kde jen byla nějaká studentská instituce. Staré Město, Nové Město, Hradčany, Dejvice, Klárov, Vinohrady. Měli jsme se však dočkat jiných věcí. Od středy 15. listopadu, kdy se konal pohřeb medika Opletala, který zahynul kulkou německé policie, jsme žili v mimořádných podmínkách. Tušili jsme, že se něco připravuje, ale nevěděli jsme, co to bude. V noci ze čtvrtka na pátek bylo oznámeno uzavření vysokých škol. Co to znamenalo pro nás, kteří jsme skutečně na vysoké škole studovali, kteří jsme byli přihlášeni ke státním zkouškám, kteří jsme na tomto studiu stavěli své životní plány? Nebrali jsme to na vědomí. Šli jsme prostě "do školy" tak, jak jsme byli zvyklí od dětství. A právě v tento zlověstný pátek jsme si s kolegou Kubínem přivstali, abychom se co nejdříve od ostatních kolegů na fakultě dověděli další podrobnosti. Ale dověděli jsme se to ještě dříve. Již z dálky jsme viděli v podloubí vchodu filosofické fakulty na Smetanově náměstí rozestavěné kulomety a kolem nich německé vojáky. Ignorovali jsme je - bláhoví - a šli jsme po schodech vzhůru, jakoby se nechumelilo. Teprve na posledním schodě nahoře, jako by ani oni nás neviděli, nás němečtí vojáci pomocí pušek odehnali. Tehdy jsme poznali, že je skutečně zle.

  Ale ještě jsme nevěřili. Šli jsme na právnickou fakultu, kde se postup opakoval s tím rozdílem, že nás vojáci vyprovodili až na roh ulice. Rozhodli jsme se jít na některou kolej, kde jsme doufali získat podrobné zprávy. Na Klárově jsme potkali kolegu Hladíka, který byl ubytován v Hradčanské koleji. Podle jeho zpráv byli v noci přepadeni esesáky, všichni studenti byli naloženi na auta a odvezeni z Prahy neznámo kam. Jemu se podařilo utéci do kuchyně a oknem do dvora a tak unikl internaci. Každá zpráva, kterou jsme se pak dovídali, překonávala svou hrůzou všechny předchozí. Dovídali jsme se postupně o osudech vysokoškoláků v Pečkárně, v Ruzyni, atd. Když jsme se vraceli do svého pokoje v Lázeňské ulici, již na Karlově mostě nás upozornili, že po našem odchodu byl náš pokoj prohledán, věci zabaveny a byli jsme upozorněni, že by nebylo rozumné se do svého bytu vracet. Celý den jsme prochodili po Praze, ale nikde jsme nezískali žádnou spolehlivou informaci, která by nám byla podkladem k rozhodnutí, co dál. To jsme ještě nevěděli, v jakém úžasném rozsahu byla akce deportování studentů provedena a že jsme byli vlastně zcela mimořádnou výjimkou, protože jsme bydleli v soukromém podnájmu. K večeru jsme zašli do restaurace na Karlově náměstí, kde se obvykle studenti scházeli. Restaurace byla poloprázdná. Pokud tam byli návštěvníci, byli příliš nápadní svými koženými kabáty a tyroláckými klobouky. Teprve tehdy jsme si řekli: "To je konec". Ještě dodnes dlužím svému kolegovi ze studií částku 10,50 Kč, kterou mi půjčil na cestu domů. Celou noc jsme probděli pochůzkami po známých i neznámých místech a prvním ranním vlakem jsme odjeli domů.

  Doma mě již čekali. Na radnici mi však oznámili zcela nepokrytě, že ve svém rodišti a u své rodiny nemohu zůstat, že by to nebylo dobré ani pro ně ani pro mne. Po trudné poradě se sourozenci a maminkou jsme usoudili, že nemá význam dobrovolně se hlásit na nucené práce a že by bylo vhodné podniknout jakýkoliv jiný pokus o zaměstnání. Snad to ani nemohlo jinak dopadnout: "Napiš strýci Stanislavovi, jistě uzná tyto závažné důvody a sežene nějaké vhodné zaměstnání. Nakonec jsou jisté možnosti zaměstnání v jejich redakci, neboť olomoučtí dominikáni vydávají různé náboženské knihy a časopisy.". Odpověď byla rychlá, stručná: "Přijeď. Strýc Stanislav!"

Olomouc

  Dvě stě čtyřicet kilometrů vlakem a dva kilometry pěšky. Pět hodin cesty. Pět hodin mučivých myšlenek na to, co bylo, na to, co je, a hlavně na to, co bude. Konečně se dostanu do Olomouce, do toho moravského města, jež jsem znal jen ze zeměpisu a z nejasných představ o činnosti olomouckých dominikánů, kteří vydávají časopisy, knihy, pořádají přednášky, jsou slavnými kazateli. Nyní k nim přichází mladík, který před několika málo lety odmítl jejich řád, odešel na světská studia, zklamal jejich naděje, které do něj vkládali.

  Olomouc tehdy v roce 1939 nebyla tak velké město jako nyní. Město nemělo ty moderní tramvaje, nebylo tehdy ještě prohlášeno za městskou rezervaci s největším počtem památkových staveb, tehdy se ještě ani nevědělo, že by se zde mohly konat tak pozoruhodné květinové výstavy. Také z univerzity zde byla jen bohoslovecká fakulta, rozsahem bylo město asi poloviční. Nádraží však muselo upoutat každého cestujícího, pokud měl myšlenky pro monumentální stavby. A to já jsem tehdy neměl. A přesto jsem si je dlouho prohlížel s nelíčeným zájmem, jen abych oddálil blízký okamžik. "Prosím vás, kde je zde Slovenská ulice?". "Jeďte šalinou na náměstí a tam se zeptejte!" Odmítl jsem tramvaj, které tehdy říkali "šalina" a dal se podle kolejí na cestu. S líčeným zájmem jsem si prohlížel kamenictví a sochařství v místech, která jsou dnes již zastavěna bohatou bytovou výstavbou. Prohlížel jsem si, nebo spíše jen předstíral, že si prohlížím výlohy galanterie, potravin, fotoateliérů, mohutné stavby kostelů Panny Marie Sněžné, svatého Mořice, a kdybych byl věděl, že je na cestě také malá odbočka k biskupskému dómu svatého Václava, také bych se tam zastavil, jen abych si prodloužil svou, již tak dlouhou cestu a oddálil ten okamžik, ten těžký okamžik setkání na životním zlomu. Toto mé loudání přece jen nakonec skončilo u brány dominikánského kláštera. Žádná náhoda, žádná záminka mi nepřišla do cesty. Opět stojím před klausurou, dnes již tak důvěrně známou, sahám chvějící se rukou na páku zvonku. Ruka se mi třese jako starci. To nezvoní zvonek vrátnice, to zvoní padající střepiny mého životního snu.

  Otevírá se okénko, otevírají se dveře do hovorny, to všechno již znám, důvěrně znám. Srdce utiš se, ještě nepukej, to ještě není to poslední, to je jen rozcvička, musíš přežít ještě trpčí chvíle. Přichází strýc Stanislav ve svém bílém dominikánském hábitu, bere mě za ruku jako malého chlapce tehdy před deseti lety a vede mně klášterní chodbou, po dřevěných schodech do 1. poschodí. Je ve mně  malá dušička. Ještě méně jistoty o správnosti této cesty je ve mně, než tomu bylo tehdy před deseti lety. Stanuli jsme na krátko u dveří, ani jsem nestačil přečíst celou vizitku: P.Dr. Silvestr M. Braito, šéfredaktor Revue Na hlubinu. Do místnosti vedly dvojité dveře. Na vnějších byla vizitka, na vnitřních byla velká vývěska se slovy: "Vítám Vás, ale nebuďte tu dlouho!". 

  Na zaklepání se ozvalo přívětivé "Ave!" Vstupujeme do prostorné místnosti s dvěma okny. Po pravé straně místnosti je klekátko, umyvadlo, mosazná postel, na druhé straně psací stůl, na straně k oknu stolek s psacím strojem, po druhé straně stolu směrem ke dveřím hluboké kožené pohodlně křeslo. Za psacím stolem velká knihovna, vlastně jen prostý štelář plný knih a časopisů, dále malá knihovna a šatník. V hlubokém černém křesle seděla postava řeholníka, který měl před sebou roztaženy noviny, takže mu nebylo vidět do tváře. Když noviny trochu odsunul, pohlédla na mě kulatá tvář s tmavými brýlemi. Oplešalá hlava s prošedivělými vlasy, bystrý pohled. Stručná slova "Tak to jste vy?" pro mne znamenala mnoho: jsem souzen, ale nejsem odsouzen. Mohl bych být odmítnut, ale nejsem nepřijat, všechno se o mně ví, ale nic se mi nevyčítá, nezasloužím si to, ale podává se mi pomocná ruka, neříká se mi: "Zde nemůžete zůstat, jděte jinam", ačkoli zde by to bylo právě na místě. Kdo je tento muž, jehož jsem znal jen ze stránek časopisů a ze slavných kazatelen u sv. Jiljí a u sv. Víta v Praze? U nás studentů nebyl oblíben snad právě pro svůj věhlas a slávu. Kdo je tento muž, který tak obdivuhodně plní svým jednáním zásady křesťanské lásky, která nesoudí, která odpouští, která rozdává?

  A tak jsem poprvé vstoupil do místnosti, která se postupně stala do jisté míry i mou pracovnou. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se stanu sekretářem tohoto slavného muže a že v této místnosti budu denně trávit hodně času zajímavou prací sekretáře redakce, při  které budu mít možnost se seznámit s význačnými osobnostmi českého kulturního světa. Zde jsem se seznámil se spisovatel Jaroslavem Durychem, Janem Čepem, Janem Zahradníčkem, Jakubem Demlem, malíři Bedřichem Saxlem, Stáňou Menšíkem, Milošem Krejsou, redaktorem Josefem Řezníčkem, Augustinem Uhrem, vědci Emiliánem Soukupem, Reginaldem Dacíkem, Metodějem Habáněm, Antonímen Čalou, Albertem Vyskočilem, Antonínem Moresem, Františkem Kosatíkem, Timotheem Vodičkou, prof. Colem, Dr. Vašicou a mnoha jinými.

  Zpočátku jsem bydlel ve společné mistrnosti s klášterním sluhou a dostával jsem podobné úkoly jako on. Když se pak vzájemné vztahy vyjasnily a ukázalo se, že nelze mluvit o mém vstupu do řádu a že nejprve administrace a potom i redakce potřebuje pracovní sílu, dostal jsem samostatný pokoj v prvním poschodí, pak i psací stroj a postupně jsem se stal pomocníkem, pak účetním - absolvoval jsem za tím účelem kurs maloobchodního účetnictví - pak knihovníkem a nakonec tajemníkem redakce a osobním sekretářem šéfredaktora revue Na hlubinu. V čem moje práce spočívala? Jako stálý úkol jsem měl pečovat o redakční knihovnu. Stále chodily nové knihy k recenzi, chodily knihy na ukázky ze dvou olomouckých knihkupectví (Prombergova a Tomkova), z nich se některé kupovaly, ostatní se vracely. Všechny tyto knihy bylo nutno přečíst, zařadit do knihovny. Pro mne to byla velmi vítaná pracovní náplň. Nehleděl jsem na čas. Ráno jsem vstával z lůžka přímo k psacímu stroji. Večer jsem uléhal s knihou a někdy i perem v ruce. Ale někdy jsem neuléhal, lákal mě vnější svět. Problém mých večerních vycházek jsem byl nucen řešit po svém, neboť klášterní dveře se daly otevřít pouze zevnitř; zvenčí nebyla ani klika ani zámek. Vstup do kláštera byl možný jen přes vrátnici, kterou obsluhoval vrátný. Klášter se zavíral v 19 hodin a potom již nebylo možno přes vrátnici hodit. Když jsem tedy chtěl jít večer ven, musel jem odejít před 19. hodinou a sjednat si s kuchařem fráterem Tomášem, s kterým jsem byl ve velmi přátelském vztahu, aby mi nechal pootevřené dveře z kuchyně do dvora. Musel jsem si udělat také určité opatření u vrat ze dvora tak, bych se dostal zvenku do dvora, ale by se tam nedostal cizí člověk. Bylo to někdy velmi zlé a kdyby mne někdo v noci pozoroval, nutně by mě musel považovat za zloděje.

  Nejednou jsem si roztrhl rukáv, když jsem se snažil vysunout závlačku ze závory na vratech, abych si uvolnil vstup. Tímto způsobem jsem také odešel dne 4. Února 1940 na ples do Lidového domu, kde jsem se seznámil s mladou dívkou, s kterou jsem navázal trvalé přátelství. Ze skrovných počátků mého pobytu v olomouckém klášteře, kde jsem měl opravdu mimořádné postavení, podíleje se na klášterním životě a užívaje zároveň světské svobody, vyvinul se zanedlouho můj pobyt v zaměstnanecký poměr, byl jsem nemocensky pojištěn, dostával jsem i odměnu. Z počátku se skládala z těchto složek: ubytování zdarma, stravování zdarma, praní prádla zdarma, kapesné Kč 50,- měsíčně. Tato peněžní odměna trvala jen několik měsíců a postupně se změnila v jedinečnou formu odměňování: Můj představený mi řekl jednou pro vždy, abych si vzal z pokladny takový plat, jaký si zasloužím.

_________________________________________________________________

Jisto jistě ona dívka byla moje mamka, Zdeňkova manželka od roku 1946. Ale nepředbíhejme. Čeká nás celé období války, osvobození, rok 1948, pak moje starší sestra a teprve potom moje maličkost. 

Snad se dá i říct, že všechno zlé je k něčemu dobré. Naše rodiče měli krásné manželství ač na růžích rozhodně ustláno neměli, spíše ty trny byl jejich osud.

Právě 17. listopad 1989, ukázal jiný rozměr žití a otec po mnoha letech mohl dělat, ve svých 74 letech, svoji profesi, směl učit řečtinu na UP Olomouc. Byl snad jeden na Moravě, kdo měl tuto specializaci. 

Co by řekl o nutnosti hlasování vlády nad 17. listopadem? Tak to si nechám pro sebe. 
__________________________________________________________________________________

Rok 1939 - po pohřbu studenta Jana Opletala konaného 15. listopadu, den který se stal posledním projevem manifestačního odporu českého lidu proti německé okupaci Čech.

Rok 1989 - každý po 24 letech vidí jinak, ze svého úhlu pohledu.

Jedná se však o dva milníky naší historie, které dělí od sebe 50 let, oba souvisely s okupací.

Z blogu listopad 2013: http://zdenkawagnerova.blog.idnes.cz/c/377552/PROC-jsem-casto-u-pocitace-a-17-listopad.html